Maria Montessori
(31. 8. 1870 – 6. 5. 1952)
Italská lékařka, antropoložka a pedagožka byla první ženou v Itálii, která v roce 1896 dosáhla vysokoškolského vzdělání v oboru lékařství. Pracovala v oboru dětské neurologie a psychiatrie, studovala i v Paříži. V dalších letech prohlubovala své vzdělání o psychologii a biologii, antropologii a otázky pedagogiky. Výchova dětí v předškolním a školním věku se stala jejím ústředním životním tématem. Za svůj život rozpracovala obsáhlou pedagogickou metodickou soustavu, která nadále nese její jméno. Řadu let působila jako vrchní školní inspektorka Itálie a svými přístupy ovlivnila výchovné metody i v řadě dalších zemí Evropy, Ameriky a Indie, kde často přednášela. Zejména v těchto oblastech jsou Montessori školy či vzdělávací prvky dnes již neodmyslitelnou součástí školského systému. Program je příkladem vstřícného přístupu k harmonické výchově dětí – vzdělává pro život. V roce 1949, 1950 a 1951 byla Maria Montessori nominována na Nobelovu cenu míru. V roce 1950 byla v anketě newyorských Timesů označena nejpozoruhodnější ženou l. poloviny 20. století.
Maria Montessori se narodila v roce 1870 v Chiaravalle v provincii Ancona v Itálii jako dcera celního úředníka Alexandra Montessori a talentované mladé ženy Renilde, roz. Stoppani.
Když jí bylo 5 let, stěhovala se celá rodina do Říma. Tam studovala Maria Montessori běžnou základní školu.
Maria Montessori byla nadaná na matematiku. Začala proto chodit na technickou školu pro chlapce, později se ale více zaměřila na biologii a medicínu.
Studium mediciny bylo tehdy přístupné jen mužům. Maria Montessori si slyšením u samotného papeže vymohla studium na lékařské fakultě a absolvovala ji roku 1896 po obhajobě práce z neuropatologie.
Začínala jako asistentka na neurologicko-psychiatrické klinice Římské univerzity, specializovala se na dětskou psychologii, zvláště se zajímala o mentálně retardované děti a jejich výchovu a rozvoj.
Maria Montessori absolvovala stáž na neuropsychiatrické klinice v Paříži v Séguinově ústavu pro výchovu neurologicky postižených dětí. Velký vliv na ni mělo absolvování kurzů S. Sergiho na Filosofické fakultě pařížské Sorbonny. Seznámila se s metodou francouzského lékaře Jeana-Marc-Gaspard Itarda, učitele hluchoněmých, který pro jejich výchovu a výchovu mentálně retardovaných vyvinul sensorické tréninkové materiály.
V roce 1898 Maria Montessori na Pedagogickém kongrese v Turíně hájila stanovisko, že výchova retardovaných dětí je nejméně stejně tak užitečná, jako výchova dětí bez psychického postižení. Brzy po Pedagogickém kongrese 1898 ji římský ministr školství vybral, aby vedla školící kurzy „Výchovy retardovaných“ pro učitele. Poté, co byla zaměstnaná v Londýně a v Paříži, kde mohla pozorovat speciální výchovné techniky, učila dva roky (1898 – 1900) děti ve škole pro mentálně retardované. Přitom vedla další učitele (tuto zkušenost ze třídy považuje Maria Montessori za svůj první skutečný diplom z pedagogiky). Ověřila si účinnost výchovných technik, protože u mnoha mentálně postižených dětí se podařilo docílit, že četly a psaly, jako by postižené nebyly. Začala nabývat přesvědčení, že metoda platí obecně.
Když se přestala orientovat výhradně na problematiku retardovaných dětí, znovu nastoupila na Římskou univerzitu, kde studovala pedagogiku, filosofii a experimentální psychologii, a přitom se věnovala výzkumu v oblasti antropologie. V letech 1896 – 1906 vedla katedru hygieny na jedné ze dvou italských vysokých škol pro ženy (Magistero Femminile v Římě). Od roku 1904 přednášela 4 roky antropologii na Římské univerzitě; její přednášky vyšly souhrnně v roce 1913 pod názvem Pedagogická antropologie.
Koncem roku 1906 byla Maria Montessori pozvána na mezinárodní výstavu do Milána. Byla vybraná jako členka poroty pro udělování cen v sekci Vědecká pedagogika a experimentální psychologie.
V chudinské čtvrti sv. Vavřince v Římě byly velké problémy s nezaměstnaností, kriminalitou, prostitucí a vandalismem. Žilo zde na 30 000 obyvatel v jen těžko představitelných podmínkách. Jedním z navržených projektů v rámci reformy této čtvrti bylo zajištění denní péče o předškolní děti rodičů, kteří během dne mohli hledat práci nebo byli zaměstnaní. Edoardo Talamo, ředitel realitní společnosti „Istituto dei Beni Stabili di Roma“, přizval k projektu Marii Montessori. Výše jmenovaná společnost měla k dispozici několik domů po celém Římě a Itálii a ředitel plánoval jen v římské čtvrti sv. Vavřince postupně otevřít 16 škol s názvem „Casa dei Bambini“ (Dům dětí). Poskytl prostory a Marii Montessori připadla zodpovědnost za zřízení a vedení prvních domů dětí.
První byl otevřen na Via dei Marsi čp. 53 pro více než 50 dětí ve věku 3 – 6 let dne 6. ledna 1907.
Zvolené datum otevření prvního domu dětí bylo skutečně symbolické. Na 6. leden připadá podle katolického kalendáře slavnost Zjevení Páně. V tehdejší Itálii se slavil podobně, jako jinde v Evropě Štědrý den s vánočním stromečkem, děti dostávaly dárky a hračky.
Na slavnostní otevření prvního domu dětí vzpomíná Maria Montessori s velkým pohnutím. Co se jí dotklo snad nejhlouběji, byl pohled na shromážděné děti, pro které byl dům dětí určen. Sama to komentuje následujícím způsobem: „Bylo zajímavé vidět ta stvořeníčka tolik odlišná od ostatních dětí, které navštěvovaly běžné bezplatné školy. Byly plaché a neohrabané, od pohledu hloupé a neodpovědné… Plakaly a zdálo se, že měly strach ze všeho – z přítomných dam, ze stromku i z předmětů na něm pověšených. Nepřijímaly dárky, neochutnávaly sladkosti, neodpovídaly, když se jich někdo ptal… Byla jsem pozvána, abych pronesla řeč. Ale nemohla jsem vystoupit s podrobnostmi o struktuře a ekonomice; po obecné zprávě o díle, které bylo právě započato, jsem přečetla část proroctví, které se v katolické církvi vztahuje ke slavnosti Zjevení Páně připadající na 6. leden, den vybraný pro zahájení činnosti domu dětí: Snad, připojila jsem na závěr, se tento dům dětí může stát novým Jeruzalémem, a bude mezi vyděděným lidem rozmnožovat světlo ve výchově.
Brzy se tato skupina dětí a první dům dětí na Via dei Marsi staly předmětem zájmu velké části světa. Z mnoha zemí, zvláště ze Spojených Států Amerických, se do „Mekky výchovy“ (jak to Maria Montessori sama nazvala) přijížděli podívat návštěvníci různých barev, názorů, náboženství i společenského postavení, od ministrů přes vědce, aristokraty po samotné státní představitele.
Téměř přesně tři měsíce po prvním domě dětí byl dne 7. dubna 1907 v téže čtvrti opět pod patronací Istituto dei Beni Stabili di Roma otevřen druhý. 18. října 1908 se podařilo otevřít další v Miláně, ředitelkou se stala slečna Anna Maria Maccheroni. Miláno bylo také prvním místem, kde se 1912 začaly vyrábět speciální didaktické pomůcky, které vyvinula Maria Montessori.
Následovalo otevření několika dalších škol v různých částech Říma, tentokrát pro střední vrstvy na jejich vlastní žádost. Brzy potom byl založen i první dům dětí pro aristokracii ve vile britského velvyslanectví v Římě, a dvě městské školy v Římě – všechny pod vedením Marie Montessori.
Po zemětřesení v sicilské Messině byl v Římě na Via Giusti založen dům dětí pro 60 dětí zachráněných z ruin. Byl svěřen do péče františkánkám – misionářkám Mariiným. Stal se velmi známým a byl inspirací pro romány a poezii, jako např. „Mother Montessori“ Američanky Dorothy Canfield-Fisher.
Dále vznikaly domy dětí v Neapoli a mnoha dalších oblastech.
1912 otevřela Maria Montessori první kurz pro výcvik italských učitelů v Římě. Roku 1913 byl z iniciativy Američanů zorganizován v Římě první mezinárodní kurz pro učitele, na kterém se sešlo téměř 90 účastníků z Evropy, Ameriky, Afriky i z Indie.
Kniha Marie Montessori Il Metodo della Pedagogia Scientifica applicato all’educazione infantile nelle Case dei Bambini, která popisuje začátky, principy, postupy a výsledky její vědecké pedagogiky, byla vydaná 1909 a velmi brzy byla přeložena do více než 20 jazyků (francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny, japonštiny, čínštiny atd.). Anglické vydání pod názvem The Montessori Method (1912) se stalo okamžitě bestsellerem ve Spojených Státech. Kniha Manuale di pedagogica scientifica z roku 1921 byla přeložena také do češtiny a vyšla v roce 1926 pod názvem Příručka vědecké pedagogiky. Články v odborných časopisech získaly pozornost vychovatelů a dvě knihy o Marii Montessori (A Montessori Mother z roku 1912 a The Montessori Manual z roku 1913) rozšířily její popularitu mezi rodiči.
Učitelka, překladatelka knih Marie Montessori a její první americká žačka Anne George, otevřela v roce 1912 první školu montessoriovského typu v Americe v Tarrytownu ve státě New York. Následovalo několik dalších škol v různých amerických státech.
Maria Montessori poprvé navštívila Spojené Státy na konci roku 1913 při příležitosti úspěšného měsíčního přednáškového turné, při kterém se setkala také s Helen Kellerovou a Thomasem Edisonem a byla pozvána i do Bílého Domu. Během let 1913 – 1914 vznikla „The Montessori Education Association of America“. Maria Montessori navštívila U.S.A. znovu v roce 1915, aby vedla v San Francisku letní kurz. Dostala nabídku založit vlastní institut v U.S.A., ale zvolila raději návrat do rodné Evropy. Na dvacet let se usídlila v Barceloně, kam se také po první světové válce přestěhoval její syn Mario s celou rodinou.
Ústavy Marie Montessori se poměrně brzy těšily velké oblibě v rodné Itálii i v cizině. V Itálii byla hlavní šiřitelkou těchto škol sama královna-matka Marguerita Savojská; značný úspěch měly její ústavy ve Švýcarsku (Jen v Tessinském kantonu bylo v roce 1913 už 163 ústavů), ve Francii, kde vznikl první ústav tohoto druhu už 1911 v Paříži, dále v Anglii, odkud přišly první návštěvy už v roce 1911 a kde od r. 1912 existuje i zvláštní sdružení The Montessori Society for the United Kingdom, dále společnosti v Liverpoolu, Glasgowě a Edinburgu. Velice se její ústavy ujaly v Holandsku, kde v roce 1919 založila Maria Montessori už i první základní školy (tehdy šestileté) montessoriovkého typu, 1924 založila první školu tohoto typu v Německu (Jena). Její ústavy vznikaly také v Jugoslávii, kde byl první otevřen 1922 v Bělehradě, v Japonsku a v USA, kde se rozvíjely v několika formách, ať už soukromé, farní nebo státní.
Zajímavá byla historie jedné z modelových škol, kde byla metoda Marie Montessori aplikovaná na náboženskou výchovu – „Escola Modelo Montessori“ ve španělské Barceloně. Koncem roku 1909 se z Guatemaly vrátil do Barcelony P. Casulleras, misionář sv. Vincence z Pauly. Podle svědectví Marie Montessori to byl velmi schopný kněz, člověk plný darů a velkého ducha (později byl vysvěcen na biskupa). Tehdy ještě neměl ani tušení o domech dětí Marie Montessori, ale sám zdůrazňoval jako superior na Baleárských ostrovech, jak je potřeba v místní církvi mít „domy dětí“. Když se mu v roce 1910 náhodou dostala do ruky první kniha Marie Montessori, zdála se mu prozřetelností ta shoda pojmenování i přístupu a rozhodl se přizpůsobit metodu Marie Montessori pro své domy dětí na Balearských ostrovech a v Barceloně.
Až o několik měsíců později začala Maria Montessori ve svých přednáškách mluvit také o důležitosti uplatňovat principy její metody v náboženské výchově. Benediktinského opata mariánské svatyně v Montserratu zaujala ta myšlenka natolik, že pozval spolupracovnici Marie Montessori Annu Maccheroni na Liturgický kongres do Montserratské baziliky. Ta ve svém projevu navrhla provést experiment s aplikací metody Marie Montessori v barcelonské škole pro děti ve věku 3 – 6 let. Nabídla k dispozici své služby a návrh byl přijat. Maria Montessori se ovšem dočkala i zániku barcelonského domu dětí. Když zemřeli biskup Casulleras a další lidé, kteří toto dílo podporovali znamenalo to konec barcelonského díla.
Postřehům z domu dětí v Barceloně je věnována knížka Marie Montessori I bambini viventi nella Chiesa, vydaná poprvé v r. 1922.
V roce 1922 byla Maria Montessori jmenována vládní inspektorkou italských škol.
Pozdější roky strávila vedením výcvikových kurzů ve Španělsku, Itálii, Indii, Anglii a Holandsku.
Vedle bohaté přednáškové činnosti a vedení kurzů napsala mnoho článků a knih, mnohé z nich se dočkaly několikanásobné reedice. V několika zemích byly založeny montessoriovské organizace, z nichž nejznámější je mezinárodní organizace Association Montessori Internationale (AMI) se sídlem v Amsterodamu. Od jejího založení v roce 1929 až do roku 1952 byla Maria Montessori její prezidentkou. Neznámější výcvikové centrum působí dodnes v Miláně, na vysokoškolské úrovni je Montessori vzdělání poskytováno v Holandsku.
Od roku 1936 žila Maria Montessori s celou rodinou v Holandsku.
Byla nucena odejít ze Španělska před Frankovým režimem. Její školky a školy byly rušeny a zavírány, knihy, pomůcky i materiál páleny. Stalo se tak i v Německu a posléze i v Itálii. Demokratický systém výchovy a její výsledky – sebevědomý, chápající a nezávislý člověk nevyhovoval totalitním režimům všeho původu.
Jednalo se o období hrůzy a strachu. Ale i přes tyto podmínky tato žena dokázala rozšiřovat své montessoriovské ideje, a tak ukazovat lidem cestu k hlubšímu poznání a porozumění dítěte. Na svých přednáškách o výchově k míru upozorňovala na špatné vedení výchovy, které může vést k příčině válek, a že může být zdrojem nepokojů mezi lidmi a národy vůbec. Věděla, že vše je v našich dětech, a že právě ony můžou nám přinést na svět nové síly a jsou schopné napravit chyby předešlých generací a vdechnout na svět nový život.
Kladla významný důraz pro základ výchovy k míru nové vnímání dítěte, to znamená věnování větší svobody dítěti, jeho pohybu, soběstačnosti, nezávislosti na druhých, respektování jeho potřeb. Další významnou složkou pro výchovu k míru je prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a je vychováváno. Prvním životním prostorem, ve kterém dítě hledá mír je rodina, která má za úkol pro dítě vytvořit prostor lásky, porozumění, klidu a harmonie.
Kromě rodiny plní i škola důležitou úlohu k mírové výchově. Spolupráce mezi školkou, školou a rodinou by měla vést k podporování individuality dítěte a jeho práv. Musíme brát na zřetel, že dítě patří do lidské společnosti a nese v sobě budoucnost lidstva. Ta by se mohla dotýkat jednoho z nejdůležitějších přání Marie Montessori a to, aby lidé žili na celém světě v míru, přátelství a porozumění.
Na základě svých zkušeností a vlastního pedagogického cítění jedny z přednášek zaujímaly stanovisko k otázkám souvisejícím mezi výchovou a mírem, byly to např. přednášky: „Mír a výchova“ (Ženeva 1932), „Pro mír“ (Brusel 1936), „Význam výchovy pro uskutečnění míru“ (Amersfoort 1936), „Vychovávejte k míru“ (Kodaň 1937) a „Vychovávejte pro mír“ (Londýn 1938).
V letech 1939 – 1946 i přes velkou nepřízeň politické situace neúnavně pracovala v Indii.
Jejímu učení se dostalo velkého ohlasu v Indii a celé jihovýchodní Asii.
Po návratu z Indie žila v Holandsku. Stále neúnavně přednášela ve výcvikových kurzech a publikovala.
V roce 1950 byla v anketě newyorských Timesů označena nejpozoruhodnější ženou l. poloviny 20. století.
V roce 1949, 1950 a 1951 za svoji celoživotní usilovnou a humanisticky orientovanou práci byla nominována na Nobelovu cenu míru.
Maria Montessori zemřela 6. května 1952 v Noordwijk aan Zee v Holandsku. Těsně před svými dvaaosmdesátými narozeninami mezi přípravami na cestu do Keni.