Když strávíte dva tři dny ve škole, v níž se vyučuje systémem Montessori, připadají vám najednou nekonečné řeči o reformě školství jako nesmyslné žvanění. Všechno, o čem se mezi odbornou veřejností mluví snad už desetiletí jako o vzdáleném cíli reformy, tady vidíte jako na dlani v neproblematické a hlavně fungující podobě. Přesto tři montessori školy u nás přežívají spolu waldorfskými školami na okraji zájmu úřadů, v nedůstojném právním vakuu. Tak trochu existují i neexistují zároveň.

Vlastně to není třída. Tři velké místnosti oddělené shrnovacími dveřmi. Školních lavic v tradičním slova smyslu je tu jen pár, ale míst, kde se dá pracovat, spousta. Stoly s počítači, dvě křesílka s konferenčním stolkem, police s knihami a pomůckami a u nich stolek s židlí, na zemi na čtvercových koberečcích rozložené pomůcky. Taková veliká členitá pracovna.

V zadní místnosti na zemi sedí v kruhu sedmatřicet dětí. Základní škola Montessori v Kladně má jednu třídu (1. až 3. ročník) a dvě učitelky. V osm ráno ještě nemáte pocit, že by vás tu mohlo potkat něco tak zásadně překvapivého. Rodiče přivedou děti, proberou s učitelkami, co je potřeba, atmosféra rodinná, vyučování začíná ranním kruhem, kde se mluví o tom, co všechno děti zažily, co se bude dělat… Ranní kruh se dnes používá ve spoustě alternativně naladěných škol, to není nic překvapivého.

Pak ale učitelky popřejí dětem hezký pracovní den a stane se něco nečekaného. Těch třicet sedm dětí zašumí a rozplynou se v prostoru. Nejdřív vám není jasné, jak to, že vědí, co mají zrovna dělat, ale oni se rozprchnou s naprostou jistotou. Někdo se stočí v koutě a čte si knížku, další cosi usilovně kutí s pomůckami, z nichž vytušíte, že nejspíš slouží k vyučování matematiky, další píšou do písanky, někdo jakýsi delší text na počítači, kluk sedí u vařiče a ohřívá vodu, nejspíš nějaký fyzikální pokus. Každé dítě dělá něco jiného, jen někde sedí u koberce s pomůckami dvojice či trojice, mezi nimi procházejí učitelky a když někdo něco potřebuje, stráví u něj pět deset minut. A vy chodíte trochu nevěřícně z místnosti do místnosti a když už ty děti, z nichž žádnému není víc než devět deset, soustředěně pracují hodinu a půl, začnete pochybovat o jejich normálnosti. Ale pak projde okolo holka s vánočním zvonečkem, zacinká, první ranní pracovní blok je u konce, děti se posbírají, nahrnou do sousední jídelny se svačinami v ruce a témata ani přestávkový ruch se nijak neliší od standardní školy. Co se to tu děje?

Paní Montessori

„To hlavní v montessori pedagogice je svoboda volby a připravené prostředí.“ Zdena Čížková je učitelka, tuhle školu založila a s kolegyní Kamilou Randákovou tu třetí rok učí. Je na ní vidět, že podobných udivených návštěv už tu měla víc, takže mě uvede do reality docela rychle, má ty základní věty nacvičené. Vlastně to není zase tak nic nepochopitelného.

Maria Montessori (1870 – 1952) byla italská psycholožka a pedagožka, která při vytváření svého vzdělávacího systému velmi důsledně vycházela z vývojové psychologie. Prostě z toho, jak funguje dětský mozek, z toho, jak se děti učí. Tradiční škola sice tvrdí totéž, ale přesto spoléhá především na informace předávaném slovem, na systém pochval a trestů a na to, že všechny děti se musejí ve stejnou chvíli učit víceméně totéž.

V montessori škole pracuje každé dítě na svém úkolu, svým tempem, někdy samo, někdy s kamarádem, někdy ve skupině. A úkoly jsou připravené tak, aby zasáhly co nejvíc smyslů. Takže matematika to není u malých dětí práce nad papírem s abstraktními čísly, ale hra. Něco, co děláte rukama, když skládáte a přesýpáte korálky, nebo sestavujete z barevných karet velká čísla. Pomůcky jsou pro montessori pedagogiku charakteristické, na každou činnost je připravena jiná a pracovní postup je promyšlený do detailu. To je právě ona „připravenost prostředí“. Dítě si opravdu může vybrat, co a jak rychle bude ten den dělat, ale většina činností ho vede krok za krokem k jasně vymezenému cíli.

Typický příklad. Zatímco v tradiční škole by pokus, který má ukázat vlastnosti destilované vody, přinejlepším předváděl pan učitel za katedrou, a žáci by si ho zapsali do sešitů, tady leží tác s vařičem a vším potřebným plus malá knížka s jednoduchým popisem pokusu. Každé dítě si ho vyzkouší dejme tomu během jednoho měsíce. Přečte si, co má udělat, pokus si vyzkouší a zápis o tom, co vyzkoumalo, odevzdá učiteli. Když mu něco není jasné, poradí se se spolužákem, nebo poprosí učitelku. Pracuje svým tempem a tehdy, kdy je pomůcka volná a ono nemá nic jiného na práci.

Předměty jsou tu až do páté třídy tři: Matematika, Čeština a Kosmická výchova. Pod tím trochu nečekaným názvem se schová vlastně všechno od přírodovědy po vlastivědu. Navíc v kladenské montessori škole se vyučuje Kosmická výchova prostřednictvím projektů, takže když se několik měsíců zabýváte dejme tomu kytovci, měříte je, sestavujete tabulku od největšího po nejmenšího, píšete o něm text, hledáte informace v encyklopediích a na internetu. Počítáte, čtete, píšete, hranice mezi jednotlivými předměty je hodně neostrá, podobně jako v normálním životě. To je další charakteristický rys montessoriovské pedagogiky. Co se dá naučit a okoukat mimo školu a v praktickém životě, toho učitelé využijí.

Ještě jedna věc je podstatná. Zatímco základních montessori škol je u nás jen pár, existuje přes čtyřicet mateřských škol pracujících tímto systémem. V Kladně do mateřské školy, která sídlí ve stejné budově, chodí sto dětí . Principy práce s nimi jsou stejné jako u pozdější základní školy. Jde o cílené rozvíjení smyslů, které umožňuje, že ty děti, které přejdou přímo na montessori základní školou nemají žádný velký problém pracovat samostatně a s pomůckami.

V montessori škole se nejen neznámkuje – na vysvědčení najdete jen výčet toho, co dítě umí a neumí, žádné hodnocení – ale dokonce se ani nechválí a netrestá. „Hodně si dáváme pozor na tu tenkou hranici, kdy se snažíme ocenit něčí práci a kdy chválíme dítě jako osobu,“ vysvětluje Kamila Randáková. „Pochvala podobně jako známky jen odvádí pozornost dítěte od vlastní práce a ono je pak závislé na hodnocení zvnějšku. Nám se osvědčilo, že když nehodnotíme, najde si dítě smysl činnosti samo v sobě, nebo prostě v tom, že ho ta práce baví.“

Reformě vstříc

Dráždí vás trochu ten obdivně nadšený tón, který jakoby říkal, že montessori škola je prostě skvělá a nejlepší? Vadí vám novináři, kteří jsou nekriticky nadšení tu waldorfskými, tu jinými školami, hlavně, když se to nepodobá ničemu tradičnímu?

„My se netváříme, že je to samospasitelný systém. Ale připadá nám, že funguje,“ říká Zdena Čížková po třech letech práce. I podle pololetních písemek, které musí škola dělat, jsou zdejší děti pokud jde o znalosti srovnatelné s dětmi z tradičně vedených tříd. Navíc ona přelétavost novinářského nadšení je spíš zdánlivá. Vyučování ve waldorfských, montessori, domácích školách a dalších alternativních programech se sice v mnohém liší, ale některé podstatné rysy mají společné. Především je to respekt k dítěti a jeho možnostem, které se v období mezi sedmým a patnáctým rokem dramaticky mění, prostor pro jeho kreativitu a důraz na vztahy a individualitu místo jednotného výkonu. To je důvod, proč různé cesty vedou k jednomu cíli, kterého tradiční škola ne a ne dosáhnout.