Na Dětských stránkách jsem si přečetla článek o Montessori pedagogice a nedalo mi to. Mám s tímto druhem vzdělávání praxi jako matka a nedám na Montessori dopustit. Jak to v takové školce vypadá?

Do „naší“ školky můžou chodit i děti, které ještě nosí plínky. Tety jsou v měnění plínek odbornice. Děti svým učitelkám tykají a oslovují je křestním jménem. Mám vyzkoušeno, že přechod na vykání v první třídě zvládnou v pohodě.

Jak vypadá klasický školkový den? Těžko říct, dny jsou tak pestré a každý den je jiný, ale zhruba to vypadá takhle: Dítě přijde do šatny a stejně jako v klasické školce si odloží věci ve svém „budníčku“. Rozdíl je v tom, že značky si vybírají samy děti. Líbí se některému sluníčko? Má ho mít. Že by chtělo spíš auto? A to už je obsazené? Může si nakreslit svoje! To se pak nakopíruje, případně zataví do fólie a provází dítě na všech věcech, které ve školce potřebuje.

Den začíná později než v klasické školce, většinou okolo deváté hodiny. My chodili na půl devátou, školka je otevřena od osmi, po dohodě i dřív. Zahájení dne probíhá na elipse. Na koberci je nakreslená velká elipsa, po které nejdřív děti pomalu chodí, potom si na ni sednou a čekají, co je daný den čeká. Uprostřed elipsy jsou někdy připraveny pomůcky na ranní povídání, někdy tam není nic. Záleží na programu. Děti, které chtějí, povídají, jak se mají, co prožily uplynulý den a večer, co měly třeba k snídani nebo co se jim povedlo… k tomu slouží „mluvící kámen“. Kdo má kámen v ruce, může mluvit. Kdo ho nemá, poslouchá. Nevidět to na vlastní oči, nikdy bych nevěřila, že to může fungovat a že se tří nebo čtyřleté děti nebudou překřikovat. Funguje to. Děti se učí vyjádřit svůj názor nebo jen mluvit souvisle, a zároveň naslouchat druhému. Zkušenost k nezaplacení!

Když promluví všichni, kteří chtějí (není to povinné!), přijde ke slovu paní učitelka (nechce se mi používat tohle oslovení, ale „teta“ mi přijde zjednodušené). Vysvětlí dětem, o čem si budou povídat, ukáže jim pomůcky, které připravila a chvíli se probírá dané téma. Děti nejsou rozděleny podle věku, společně se učí dvouleté s pětiletými. Postupuje se vždycky od nejjednoduššího ke složitějšímu. A tak zatímco si „prťata“ procvičí barvy, starší děti se dozví něco např. o migraci ptáků nebo o životě mravenců nebo o planetách. Témat je moc a jsou zpracovány opravdu do hloubky. Děti mají k dispozici encyklopedie a další „chytré“ knížky, když na některou otázku nezná paní učitelka odpověď, podívá se do knížky a je to.

Já se jednou zúčastnila dne, kdy se děti „učily“ o životě žab. Byla jsem překvapená, co všechno se děti dozvěděly. Vývojová stádia bych ještě pochopila, ale že rozliší vajíčka skokana a ropuchy, to mi zůstal rozum stát. Jeden druh žáby klade vajíčka do řádky, další na hromádky. A už tu byla příležitost probrat se staršími dětmi počítání. Kolik je vajíček v hromádce? Která řádka je delší? O kolik vajíček? Zatímco malé děti vyráběly žabičky, starší počítaly. Na přípravu náročné až běda, pro děti zábavné.